Jak se ti líbil Vltava Run 2018?

Pojďme se za letošním ročníkem trochu poohlédnout.

Že nevíš, o co jde? Veškeré info najdeš na oficiálních stránkách, takže jen stručně:

• (až) 12 běžců v každém ze 300 týmů na startu
• 360 km ze Zadova do Prahy
• víkend plný zábavy, nedostatku spánku a minimálně 3 úseky, které dokáží potrápit i zkušené

Pátek – den nultý

V pátek večer probíhá na Zadově prezence a rozdávají se startovní balíčky. Tradičně jezdím s prvním autem, tudíž jsem se po práci sbalil a odjel i letos. Nejkrásnější pocit je stejně, když po 2 hodinách kodrcání se po D4a všech následných kotárech,
a že jich na Šumavě je.. dorazí všichni na startovní louku a potkáš tam spoustu známých, hromadu nadšených běžců a všichni už se těší, až to v sobotu nad ránem vypukne.

Letos to vycházelo tak, že od 8 večer jsme hráli hokej, takže těsně před začátkem jsme posbírali potřebné věci do aut, trička, čísla, štafetový kolík a následně se rozprchli do okolních hospod a sledovali naše zápolení v Dánsku. K tomu poslední večeře, finální taktické přípravy, aby se mohlo ve 4 ráno začít.

Sobota – jdeme na to

Náš Top4Running tým startoval až v 10 hodin, mohli jsme tak spát minimálně do 7. Nasnídali jsme se, připravili nezbytnosti na první úseky a vyrazili na start. Tam už bylo pěkně živo. Každých 20 minut vybíhaly další a další týmy vstříc Praze. Okamžitě na mě dolehla předzávodní nervozita a přál jsem si, abych už byl aspoň na cestě, ne-li v cíli své dvojky. Funguje tu totiž efekt špuntu, tedy jakmile se náš závod rozběhne, spadne ze mě ten velký kámen zodpovědnosti a veškerá nervozita. To je pak vidět na každém úseku, kdy s vyběhnutím jsem připraven odevzdat na trati aktuální maximum, jehož jsem v danou chvíli schopen.

Moje první putování vedlo z Lipky na Kubovu Huť. Profil krásný, prvních 5 km stále nahoru, pár metrů po rovince a pak šupem 3 dolu. Plus vrcholová prémie posledních 400 metrů, které se ukázaly být nekonečné, protože šílená stěna, lesní cesta s kořeny, vedro, honění se, abych stihl čas pod 40 minut. No, ještěže většina cesty vedla lesem, kde se dalo schovat před všudypřítomným sluncem, které těsně před polednem už ukazovalo svou plnou sílu.

Všichni z prvního auta jsme se ale činili, a druhému autu ve Stožci předávali s několikaminutovým náskokem před naším plánovaným doběhem. V tu chvíli nás čekalo koupání v příjemně ledové Vltavě na regeneraci a cesta do Českého Krumlova na jídlo a odpočinek.

Sobota – druhé kolo

Po dvou hodinách ležení na louce jsme se přesunuli do Rožmberka nad Vltavou, odkud nám začínala druhá šichta. Náskok oproti plánu se stále zvětšoval, a tak jsem na 14. úsek vyrážel ještě před západem slunce. Trasa dost podobná – prvních 5 km pouze nahoru, pak 3 dolů, a po jednom kilometru nahoru a dolů. Už jsem říkal, že nemám moc rád tempo pod 3 min/km za soumraku po štěrkový cestě? Jo, a když už to seběhnu a jsem rád, že letím, fakt nepotřebuju protisvah na posledních 50 metrech před předávkou. 😉

Z Boršova jsme se přesouvali do Týna na zasloužený odpočinek a sprchu v každoročně skvěle připravené tělocvičně. Dále startujeme v 5, takže stačí, když ve 4 vyrazíme. Nastavujeme budík na 3:30 a vysprchovaní a najezení těsně před půlnocí uleháme.

Neděle – poslední štace

No, tak to se nepovedlo. Budík zafungoval, ale noc ostatním členům našeho týmu evidentně sedla, takže ve 3:38 přišla zpráva, že se očekává poslední předávka před třetí rundou. Místo snídaně, ranního kafe, čištění zubů a poklidné cesty do Jetětic jsme se během 10 minut komplet sbalili do aut, nažhavili 2 navigace, nasedli do auta a vyrazili na nedělní ranní rallye kolem Temelína. Předpokládaný dojezd 4:35, doběh na předávku 4:25. To nevypadá dobře. Po vzoru Sébastiana Ogiera jsme do toho ale šlapali a výsledkem byl příjezd na předávku ve 4:18. Reálný doběh ve 4:22. Uff!

Tentokrát jsem poslední z posádky, protože mě čeká oblíbený úsek Solenice – Kamýk nad Vltavou. Běžím ho už počtvrté. Dobrovolně. Nemá ani 10 km — stejně jako obě předchozí etapy — nicméně obtížnostní hodnocení nejvyšší. Ale stejně to běžím proto, abych se mohl porovnávat s předchozími časy. Tak schválně:

• 2015: 42:34Start v 9:20
• 2016: 43:07Start v 9:49
• 2017: 44:43Start v 11:48

Tenhle úsek má jednu „skvělou“ vychytávku. V neděli dopolko, kdy to běžím, je zásadně vedro jako blázen a pere do mě přímý slunce. Zvlášť na těch otevřených loukách. Když se vydávám na trať letos, je teprve půl sedmé a drží se přízemní mlha. To vypadá dobře. První část kopce vede po silnici, kudy projíždějí auta dál, a já doufám, že během těch 2 km potkám kluky. Deset minut pryč a oni stále nikde! Uhýbám do lesa, předbíhám asi 4. borce a doufám, že ten kopec už brzy skončí. Tenhle má „jenom“ 4 kilometry. Můj nejkratší kopec letos. Přehoupnu se přes vrchol a pádím po loukách, co to dá. Takže pátý kilometr za 3:24 bychom měli, co tam máš dál? 3:42, 3:42, 3:37, 3:37 + finální úprk přes ohradu a úvozem dolů do Kamýku, kde na posledních 300 metrech akorát stihnu zahlídnout aktuální tempo cca 2:40.

Hodinky stopuju v čase 38:38!

Týmový závod roku

Našim cílem na letošní Vltava Run bylo obhájit pozici v TOP20. Dobíháme ve skvělém čase 27:50:21. Za námi však startovalo ještě hodně týmů a povede se lítý boj o každé místo. Průběžně ale víme, že by to tak tak klapnout mělo. Čekáme na finální výsledky. To vyjde. Musí!

Konečné 19. místo s náskokem 1 minuty a 32 sekund. Je to taaam! 😀

Na tenhle závod nejde zapomenout. Ty zážitky jsou tak silný, že vydrží. Minimálně do dalšího ročníku. Tak u toho buď s námi!

PS: Chceš vědět, v jakých botách jsem odběhl všechny 3 úseky? 😉 Nike Air Zoom Pegasus 33.
ANO, v těch, jež měly předtím nalítáno přes 900 km.

Mistrovství světa ČR v 1/2Maratonu

O víkendu se sjela česká běžecká špička do Pardubic, aby zde poměřila síly na 21,0975 km dlouhé tratiV optimálním případě, samozřejmě... K zahlédnutí byli mezi muži všichni adepti na mistrovský titul – Vít Pavlišta, Jiří Homoláč i Petr Pechek, mezi ženami nechyběly Petra Kamínková ani Ivana Sekyrová.

Dvě kola

Skvěle připravená trať od Českého atletického svazu s prakticky nulovým převýšením lákala ke skvělým výkonům. Letos se běžely dva téměř totožné okruhy s drobnou smyčkou hned v úvodu závodu. Stát v páté řadě hned za Radkem Brunnerem znamenalo rozběhnout půlmaraton tempem 3:35. Naštěstí tohle tempo nebylo ani náhodou pro mne udržitelné, a tak jsem postupně zvolňoval až těsně pod hranici 4 minut na kilometr. Ve druhé polovině prvního kola se ovšem ukázala další tradiční věc místního půlmaratonu, a to mírný vítr foukající proti.

Vedro

Aby toho nebylo málo, otevřená pláň přímo vybízela sluníčko ke své aktivitě, což se jistě podepsalo na výkonech mnohých závodníků. Naštěstí byly všechny občerstvovací stanice v příjemných rozestupech, navíc skvěle zásobeny, takže si každý jistě přišel na své. Alespoň mně tedy ten ionťák od Enervitu chutnalNarozdíl od tý břečky Gatorade minulý týden na půlce tady v Praze..

Ve druhém kole, když už opozdilí desítkáři doběhli do cíle, pole najednou dost prořídlo a rozestupy se zvětšily na cca 20 metrů. To už prakticky znamená sólový závod, alespoň na silnici. S přibývajícím časem se sluníčko ozývalo víc a víc, potřeba hydratace byla silnější, za to chuť k jídluRozuměj: ochota vzít si ten gel, kterej jsem táhnul celou dobu s sebou. menší.

Drc drc a jsem v cíli

Od 16. km už jsem si řekl, že to doběhnu bez gelu, jen na vodě. Však už to byl taky jenom kousek. Posledních 5 km přeci není nic, co bych nezvládnul, zvlášť, když už mám za sebou přes hodinu běhu a zbývá i do cíle cca 20 minut. Hlavně, abych udržel to nastolené tempo. Do toho všeho se přidal na poslední 3 kilometry i onen protivítr, a když k tomu ještě připočtu fakt, že jsem po očku co chvíli sledoval hodinky, jestli stihnu doběhnout ve stanoveném čase, bylo o zábavu, resp. lehké trápení v závěru postaráno.

Poslední zatáčka a 500 metrů kolem davu fanoušků, kteří se přišli v tento krásný den podívat na závod. Na velký finiš to až do posledních desítek metrů moc nevypadalo, ale když jsem zahlédl před sebou posledního možného borce, který mi dával šanci jej v závěrečném sprintu předběhnout, nedalo se tomu pokušení odolat. Dost jsem se modlil, aby nezrychlil taky a já neskončil až za ním. Naštěstí poslední, co viděl před proběhnutím cílem, byly moje záda. 🙂

Čas v cíli 1:24:46 (reálně 1:24:44) ukazoval na několik věcí. Byl to první letošní závod, v němž se mi nepodařilo zaběhnout si osobák. Dále také, že mnohem lépe se mi běhá v chladnějším počasí. Na druhou stranu ovšem lze zaběhnout půlmaraton pod 1:25 i bez gelu. A taky vlastně bez nějaké velké systémové rychlostní přípravy.

Co tam máš dál?

Dubnové půlmaratony jsou za mnou, další závodění bude až v květnu. Tradiční letošní dvojkombinace týden po sobě s sebou tentokrát přináší nejprve maraton v Praze a hned poté největší štafetový závod u nás – Vltava Run. Na ten se vysloveně těším, protože celý ten nezapomenutelný víkend bude znamenat spoustu jistě krásných zážitků. A nejen to, bude to pro mne zároveň i finální příprava na červnový vrchol sezóny. Tím bude Krakonošova 100, kde se opět pokusím splnit kvalifikační limit na Western States Endurance Run.

Pečecká desítka

Druhou březnovou sobotu se konal již 39. Memoriál Jardy Kvačka – Pečecká desítka. Tento tradiční běh se koná v malém městě Pečky na Kolínsku a každoročně láká na tisícovku závodníků z širokého okolí. Ani letošní ročník nebyl výjimkou – sešla se zde kvalitní běžecká konkurence – za všechny jmenujme v ženské kategorii startující Evu Vrabcovou Nývltovou a Petru Kamínkovou.

Rozběhneme to a uvidíme

Oproti předcházejícímu týdnu bylo počasí běžecky ideální, teplota kolem 10 stupňů, skoro jasno a téměř žádný vítr. To se pak atakují osobní rekordy samy. Můj aktuální byl naprosto nečekaně z minulého týdne, kdy se mi podařiloMně dosud záhadným způsobem! zaběhnout čas 38:47. Do Peček jsem tak jel s cílem tento čas obhájit, případně o nějakou tu sekundu vylepšit.

Startérství se ujala v pravé poledne sama Jarmila Kratochvílová, mistryně světa na 400 a 800 m. S výstřelem všichni vypálili jak zběsilí, až mi hodinky ukazovaly první kilometr za 3:45. A druhý úplně stejně. Naštěstí další kilometr už byl o pár sekund pomalejší, taky mírně foukalo proti. Do obrátky se běželo ještě hodně pohromadě, poté se startovní pole začalo drolit, zejména v kopci těsně za metou 6. km. Poslední 3 kilometry už byly jenom o tom, udržet nastavené tempo a nevytuhnout. Mezičasy vypadaly podobně jako před týdnem.

Osobák, jenž vydrží týden

V průběhu posledních dvou kilometrů jsem pomalinku zrychloval až do samotného závěru a do poslední zatáčky před cílem vyrážel osamocen. Když jsem protínal pásku, na časomíře svítilo 38:41. Reálný čas ještě o další 2 sekundy lepší. Neuvěřitelný! Minulý týden je zapomenut, můj aktuální osobní rekord na 10 km činí 38:39. 123. místo pak značí silnou konkurenci.

Tak zase za rok!

Podoběhová atmosféra je taktéž skvělá. Nejenom, že dostanete tradiční ionťák nebo čaj, ale mají tu asi milion (dobře 10 🙂 ) různých druhů perníků! A všechny jsou skvělé! A neméně lahodný je i postřižínský zlatavý mok! Také je tu několik stánků, ať už tradičních, pouťových, tak např. i stánek Mizuno, kde jste si mj. mohli vybrané modely bot zapůjčit na závod.

Zvu všechny milovníky sladkého a dobrých časů příští rok do Peček!

V sobotu se prostě běželo skvěle. A jaké vás čekají další letošní výzvy?

Otvírák sezóny

První březnová sobota znamená jediné. Na pořadu dne je tradiční otvírák jarní běžecké sezóny – Palestra Kbelská 10. Letos zvlášť okořeněná velepříjemným počasímMůžete mi někdo vysvětlit, jak v týhle kládě může někdo něco dělat? právě uplynuvšího týdne. Postupné oteplování v průběhu posledních dní neprobíhalo zdaleka tak rychle, jak by bylo potřeba, a tak ráno v den závodu byla slušná klendra. Aspoň, že bylo jasno.

Vymyslet tak, co na sebe, bylo najednou o dost jednodušší. V legínách bych žádnej závod neběžel – prostě běhám v kraťasech a kompreskách. Ale co nahoru? Jedno triko by byla šílenost, to bych umrznul už na startu. Takže Pro Combatový triko dospod. Takhle „navlečenej“ jsem dosud nikdy neběžel. O to větší byla sranda, jak byli navlečený ti ostatní.

Strategie

Večer před řeším strategii s Bětkou. Co běžet, jak běžet, na jakej mám reálně čas, atd. Shodli jsme se, že reálně bych mohl zvládnout zaběhnout čas kolem 41 minut, takže plán začít s vodiči na 40 a zkusit je uviset co nejdýl. A jak říká trenér:

Rozběhneme to a uvidíme!

Průběh

Do Kbel přijíždím tak akorát před 11, abych stihnul vyzvednout číslo. Hodina a půl do startu. Ještě, že nemusím zevlit někde venku. Hodím do sebe gelNa silnici používám výhradně Nutrend!, nazuju boty a jdu se (stále ještě v péřovce!) aspoň trochu rozběhat. 10 minut před startem odhodím bágl do auta, který mi ho převeze do cíle. Minutu potom zjišťuju, že jsem si nechal v batohu senzor od pásu 🤦‍♂️ a utíkám zpět k autu. To už ale stojí na křižovatce a jede pryč! Naštěstí jsem je ukecal, uff. TVL, nemít to změřený, brečel bych. 😂🙈

Na startu vybíhám spolu s těmi vodiči. Držím se tak akorát, říkám si, že to tempo je docela slušný. Prvních pár zatáček a vyběhneme z Kbel. Najednou první kilák za 3:57 – to jak jsou všichni v laufu (doslova), a já si říkám, že už jenom 9 do cíle. Po dvou kilácích se stále stejným tempem pomalu posouvám o jedno, druhé, … místo dopředu. Držím se ale v háku, protože fouká protiVždycky fouká proti!.

Na 4. kiláku byla ale přede mnou díra tak 20 metrů. Tak jsem si řekl „běž“ a vytočil tempo někam ke 3:03 (nechápu!), abych se dotáh. No jo, ale ti vepředu běží rychlejc 🤦‍♂️. Tepovka mezitím vystřelila do nebes, takže jsem se držel a doufal, že zase půjde hezky dolů, pod 174, kde mám anaerobní práhTo je ta tenká hranice mezi
„takhle můžu běžet klidně hodinu“ a
„za 10 minut umřu“!.

Metou 5 km probíhám v čase 19:25 a běžím na vlně. Na startu druhý půlky do sebe láduju KarbanátekRozuměj: Carbo Snack – rychlej gel a snažím se prostě to nastolený tempo udržet. V tu chvíli si začínám uvědomovat, že ten čas je hodně rychlej, a začínám přehodnocovat strategii na to, nenechat se doběhnout vodičem. A možná i proto jsem si na 6. km absolutně nevšiml občerstvovačky 🤦‍♂️. A pak to přišlo. KOPEC! Z logiky věci přijít musel, ale jak se s tím popasovat? Okamžité tempo spadlo až ke 4:27, a poslední tři kilometry přišlo to smlouvání, že už je to jenom kousek.

Grande Finale

Poslední velká pláň a do posledního kilometru jsem vbíhal v čase 35:20. V tu chvíli už jsem měl pocitově jasno, šlo o to udržet/nasadit tempo na poslední metry. To mi usnadnil týpek za mnou, kterej mi funěl za zády, a já věděl, že ho za sebou chci udržet. Poslední seběh z krátkého kopečka, ostrá levá, podchodem do 100 metrů krátkého finiše. Dneska to ani nevadilo, na žádnej velkej sprint to stejně nebylo.

Hodinky zastavuju s časem 38:48 a říkám si, jestli to není chyba. Připadám si jako Ester o dva týdny dříve po dojezdu Super-G. Vůbec netuším, co se právě stalo a hlavně, jak se to stalo. Vodič na 40 mě nedohnal, tak si říkám, že je to skvělý, ale tohle přeci nemůže být pravda!

Pak přijde SMS s oficiálním časem 38:54, Bětka dohledává výsledky. Sotva do toho telefonu mluvím. Nemám slov. Reálný čas nakonec 38:47. To mimochodem znamená negativní split! 😊

Dikíčko

Kbelská 10. První závod sezóny. Osobák na desítku překonán o 27 sekund. Vesmíre, co tam máš dál?

Díky moc všem za skvělou podporu, moc si vás vážím! Stálo to za to, takhle rozparádit sezónu, v níž jsem #ZpatkyVeHre! A to mám letos naběháno jenom 500 km. No prostě:

MacGyver dokáže vyrobit z ho*na výbušninu, Jirka Babica pomazánku, a já osobák!